Zvoní budík a pomalu se probouzím. Dám si ještě sprchu, posbírám poslední věci a všechno vynáším před dům. Předem objednaný taxík tam už čeká a já ještě odnáším odpadky. Mávám prázdnému baráku a se dvěma českými a dvěma americkými bankovkami v kapse vyrážím vstříc dobrodružství.

Nastupuji do taxíku a volím rychlejší cestu před kratší. S poměrně mladým chlapíkem se vřele rozprávím a dozvídám se, že je v tomto zaměstnání teprve první týden. Bez komplikací jsem za chvíli na letišti a jako první jeho zákazník si žádám účtenku - třeba mi to v práci proplatí ;-)

Čekám na Kubu v odletové hale. Terminál je poměrně prázdný a já radostně snídám. Kubu přivážejí rodiče právě, když otevírá naše odbavovací přepážka. Zabalíme ještě kufry do igelitu a hrneme se na přepážku. Dvě zaměstnankyně nás od tohoto přímočarého úmyslu ale brzy odradí s tím, že se máme odbavit v samoobslužném kiosku. Po Míši nemilé zkušenosti z toho mám trochu strach, ale pouštím se do toho. Snad každý krok dělám na první pokus špatně a jelikož systém nenabízí možnost Zpět, tak začínám pokaždé znovu od začátku. Kuba to má hned a když nakonec i já asi po patnácti minutách a krutém souboji získám palubní vstupenku, tak nás konečně propouští k odbavovací přepážce. Hmotnost našich kufrů je tak akorát (Kuba 22.8kg, já 20.0kg, limit 23kg) a my se loučíme s Kubovo rodiči. Skoro nikdy jsem při průchodu rámem nepípal, ale tentokrát je kontrola nějaká důkladná. Nakonec si sundavám i boty a kontrolor dochází k závěru, že to má asi něco společného s nimi. Od té chvíle mě asi hodinu tlačí v botě kamínek...

Jsme nastoupeni v letadle a připraveni k odletu.

Stále sedíme v letadle a od kapitána se dozvídáme, že čekáme na opozdilce a nemůžeme odletět, neboť máme naložené jejich kufry. Zaměstnanci kufry hledají, aby je mohli z letadla vyhodit.

Dva lidé konečně dorážejí do letadla a dělajíc jakoženic usedají - můžeme vyletět. Sedím mezi Čechem a postarší americkou lady. Když stihneme vystoupat, tak nám rychle strčí něco k pití, dobrou svačinku a už zase honem rychle všechno sbírají, protože začínáme přistávat.

Vystupujeme z letadla s mírným zpožděním, ale stejně máme spoustu času na přestup. Přiletěli jsme na bránu A35 a vydali jsme se směrem k Z58. Když po deseti minutách pochodu jsme teprve u A21, tak trochu znejisťujeme, ale naštěstí potom přichází zkratka, která nás hodí rovnou do terminálu Z. Tam nás překvapí americká kontrola, ale poté se už ocitáme v samotném terminálu, ze kterého nejspíše odlétají letadla jenom do Ameriky. Čekáme před bránou, střídáme se na záchodě a já téměř usínám. Vyhlašují různá jména a žádají je, aby se dostavili na přepážku. Naštěstí mezi nimi nejsme...

Čekáme ve frontě na přepážku a poté přicházíme k letadlu. Ještě před samotným vstupem do letadla je eskalátor. Kuba si naštěstí všimne, že dveře do letadla jsou ještě zavřené a pod prostor eskalátorem se začíná nebezpečně zaplňovat. Jdeme tedy po schodech a sarkasticky se smějeme lidem, co nastupují na jezdící schody a dole je to drtí mezi ostatními, co už nemají kam ustupovat :-D Naše letadlo má dvě patra a (alespoň) tři přístupové rukávy. Jedním z nich se dostáváme dovnitř a s Kubou usedáme každý na své místo - asi o tři řady jinde.

Před odletem jsem dosti ospalý a skoro prospím start. Vedle mě sedí mladý Ital, který neumí (nebo odmítá hovořit) anglicky. V průběhu letu k němu přidá ještě jeho matka a já chápu, že má asi nějakou rýmičku... Během letu nás výborně krmí a napájí. Chce se mi strašně spát, ale nemůžu pořádně zabrat, tak si alespoň pouštím filmy, kterým stejně moc dobře nerozumím.

Kroužíme nad San Franciscem a čekáme na povolení k přistání.

Konečně přistáváme a jdeme na imigrační kontrolu. Ta probíhá ještě hladčeji než jsem očekával a už si spěcháme pro kufry. Můj vyjíždí hned mezi prvními a na Kubův ještě chvíli čekáme. Přestože jsme už snídali, obědvali i věčeřeli, tak na nás jde trochu hlad.

Hledáme předem objednaný shuttle a brzy už míříme směrem k našemu ubytování! V San Fraciscu je strašné horko a nádherné počasí.

Vysedáme v Mountain View před ubytovacím komplexem. Jdeme dovnitř, ale check in je až od 15:30, tak nám zatím pouštějí k bazénu, abychom tam počkali. U bazénu probíhá typická americká birthday party. Nabízejí nám pivo, ale bereme si jenom vodu, protože ještě nevím jestli se v pořádku dostaneme domů.

Jdeme do kanceláře a žádáme klíče. Od asiatkoameričanky se dozvídáme, že tam naše klíče nemají a společnost, která nám ubytování zprostředkovává, často nechává klíče v takzvaných lockboxech. Jde nám je ukázat a já nacházím v mailu odemykací číslo. Lockboxů je tam spousta, ale žádný nevypadá náš a pouze dva jdou otevřít naším číslem. Je na nich ale napsané cizí jméno a navíc jsou stejně prázdné.

Jelikož je sobota, tak tam bohužel není nikdo z té naší společnosti a naše američanka je na ně dost naštvaná. Jde nám alespoň ukázat naše apartmá a tam klíče také nejsou. Následuje několik zdlouhavých telefonátů, ale zatím žádná pozitivní zpráva.

Někdo z naší společnosti přiznává, že tady klíče asi skutečně nejsou a zkusí zařídit někoho, kdo nám klíče přiveze. Na kole přijíždí kamarád Myreg Klimoš, který je u Facebooku už dva týdny. Stále čekáme...

Tak prej přivezli klíče, nikde ale nikdo, tak chápeme, že je asi něco špatně. Tato kancelář má zavírat v 18:00 a naše američanka jít domů. Říká tedy, že tam s námi ještě půl hodiny počká a pak už bude muset jít.

Klíče prej bohužel doručili na jiné místo a teď už nám je snad dovezou sem. Kancelář se zamyká a naše komunikátorka odchází. Máme počkat u bazénu a snad nás podle kufrů pozná. Do 30 - 50 minut by tu prý měl být. Čekáme u bazénu a bavíme se s Mirkem o jeho dosavadních zkušenostech. Asi po půl hodině jdeme ven na ulici a čekáme tam.

Přijíždí černoška v černé audi, dává nám obálky s klíčema. Balík vody a ovoce na odpuštěnou. Strašně se omlouvá a říká, že nás odveze do apartmá. Tuto nabídku odmítáme s tím, že je to asi 50 metrů. Jdeme konečně domů. Je to tady parádní a více o tom napíšu příště. Zanecháváme věci a jdeme rychle někam shánět večeři. Když má den 33 hodin, tak člověk potřebuje více než 3 hlavní jídla ;-)

Mountain View Downtown je vážné krásné a čisté místo. Spousta mezinárodních restaurací a velice klidná atmosféra. Vzhledem k tomu, že to máme téměř za rohem, tak tam asi budeme chodit často a detaily určitě doplním. Nakonec jsme zasedli v tureckém kebabu a dali jsme si každej nějakej jinej. Měl jsem jakýsi jehněčí s rýží asi za 13$ a bylo to vážně skvělý! Myreg nás seznamuje se svými dosavadními zážitky a postřehy.

Dorážíme opět na apartmá a Myreg jde hledat kolo a jede domů, protože už se začíná stmívat. My obdivujeme krásy našeho bydlení, ale už se nám pomalu začíná chtít spát. Tak trochu vybalíme, umejeme se a upadáme do postele.

Snažím se ještě sepsat mé dnešní zážitky, ale nemůžu udržet otevřené oči a upadám do mdlob. V Čechách je už šest ráno a já usínám...